Archeologická lokalita, sakrální prostor Bělčice je jedním z mála čtyřúhelníkových valů, tzv. Viereckschanze, nacházejících se na našem území. Viereckschanzen byly využívány Kelty v době laténské jako místo kultu, posvátný prostor a shromaždiště.
Sakrální prostor Bělčice se nalézá na východním svahu těsně pod vrcholem kopce Budín stejnojmenné vesnice. Valy zaujímají prostor o velikosti 107 x 101 m v nadmořské výšce 536 m n.m.
Opevnění. Opevnění čtyřúhelníkových valů se zachovalo pouze částečně; nejzachovalejší stranou je strana severozápadní, kde val dosahuje výšky až 2,95 m. Val byl opatřen vnějším příkopem, dnes hlubokým 3,9 m. Hliněný val byl nasypán na původní terén a před ním byl vyhlouben příkop se zašpičatělým dnem. Šířka valu spolu s příkopem dosahuje dnes až 6 m. Dvě strany bělčického sakrálního prostoru jsou v terénu, díky zemědělské činnost, patrné pouze jako terénní vlna.
Nálezy. Na dně příkopu byla nalezena laténská keramika a uvnitř čtyřúhelníkového prostoru byl objeven kamenný žernov. Jižně od lokality, ve vzdálenosti 300 m, byl nalezen brousek a soubor keramiky ze 3.-1. st. př.Kr. Nálezy si lze prohlédnout v muzeu v Blatné.
Datace a funkce. Sakrální prostor Bělčice byl využíván v mladší době železné, v 3.-1. stol.př.Kr. Čtyřúhelníkové valy sloužily zřejmě jako shromaždiště, kutlovní místo, a možná i jako sídelní prostor keltského obyvatelstva v této oblasti. Podle Sklenáře šlo o vymezení posvátného prostoru keltské svatyně z mladší doby laténské (2.-1.st.)
Sklenář uvádí, že byl bělčický sakrální prostor využit ještě krátkodobě jako ležení českého stavovského vojska krátce před bitvou na Bílé hoře na podzim roku 1620.
Prohlubeň v nejsevernějším cípu SZ valu jsme považovali za pozůstalou stopu po archeologické sondě, avšak J.Waldhauser o této anomálii nehovoří jako o sondě, nýbrž jako b místě, ve kterém jsou obiloviny tmavěji zabarvené a o něco vyšší než rostliny okolní, a kde se proto prováděl povrchový sběr. ???
Datace
Sklenář, K.:
Archeologické památky, Optys, Opava 1993, str. 39
Waldhauser, J.:
Encyklopedie Keltů v Čechách, Libri, Praha 2001, str. 147